Neurodivergentní páry: Co to znamená v praxi

Jsou neurodivergentní vztahy jiné ?  Složitější ?    Ano i ne.

V mnohém jsou jako jakýkoli jiný vztah – partneři se mají rádi, chtějí být spolu, a občas se pohádají kvůli nádobí nebo špatně vymačkané pastě. Jenže součástí jejich soužití jsou okamžiky, kdy se objeví tichá otázka: "Je tohle normální?"

Přicházejí semínka pochybnosti o vztahu, o partnerovi a vlastním zdravém rozumu.

Jak to vypadá v praxi? 

Neurodiverzita přináší drobná nedorozumění, která se postupně nahromadí a dokážou vztah zásadně zkomplikovat:

ONA sedí na gauči a mlčí. Očekává, že si všimne jejího rozladeného výrazu a zeptá se.

ON si v klidu listuje telefonem. Není mu to lhostejné – prostě ten signál neregistruje.

ON plánuje víkendový výlet s precizností vojenské operace. Itinerář, mapy, rezervace.

ONA se cítí sevřeně. Chtěla spontánnost a romantiku, ne logistický manuál.

ONA sdílí své pocity a hledá oční kontakt, úsměv nebo objetí.

ON se dívá jinam a tiše naslouchá. Nechce působit odtažitě – jen neví, jak správně reagovat.

A tak se míjejí. Ne jednou. Ne dvakrát. Ale pořád.

Nekonečný kruh nedorozumění

Není to naschvál ani lhostejnost – je to jako když jeden má iPhone a přirozeně používá gesta pro iOS, druhý má Android a automaticky používá gesta pro Android. Každý dělá to, co je pro něj logické, ale druhému to prostě nefunguje.

Dokud se nenaučí komunikovat způsobem, kterému druhý systém rozumí, budou se míjet. Když se to opakuje roky, vzniká propast nepochopení.

Není to jednostranné!

Neurodivergentní partneři nejsou "ti necitliví" nebo "ti, co neumí milovat". Naopak – často se snaží víc, než dokážou vyjádřit.

Jsou vyčerpaní z neustálého pocitu selhání. Z toho, že neproniknou k tomu, co druhý potřebuje. Z vědomí, že dávají ze sebe maximum a přesto to jako by nestačilo.

I oni prožívají hluboké osamění – často ještě intenzivnější, protože k němu přistupuje pocit vlastní nedostatečnosti.