Když se řekne neurodivergentní člověk, může to na první dobrou znít jako odborný výraz z učebnice neurologie. Ve skutečnosti ale mluvíme o někom, jehož mozek funguje trochu jinak než u většiny lidí – ne lépe, ne hůř, prostě jinak.

Ten rozdíl může být v tom, jak přemýšlí, jak zpracovává informace, jak vnímá svět kolem sebe nebo jak reaguje na podněty. Může být velký, zřetelný – nebo naopak jemný, skoro neviditelný, ale přesto zásadní.

Neurodivergentní neznamená nemocný. Ani problémový. Ani porouchaný. Znát ten rozdíl je klíčové – obzvlášť ve vztazích.

Odkud se to bere?

Pojem "neurodivergentní" vznikl jako protiváha slova "neurotypický" – tedy takový, jehož mozek funguje přibližně podle očekávání většinové společnosti. Neurodivergentní člověk je ten, kdo do tohoto rámce úplně nezapadá. Ne kvůli vzdoru, ne kvůli výchově, ale protože jeho mozek prostě funguje podle jiného "operačního systému".

Pod neurodivergenci nejčastěji spadají lidé s:

• poruchami autistického spektra (dříve autismus nebo Aspergerův syndrom)
• ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou nebo bez)
• dyslexií, dysgrafií, dyspraxií
• Tourettovým syndromem
• nebo kombinací výše zmíněného

Jak to vypadá v praxi?

Někdy se rozdíly projeví velmi zřetelně:

• dítě s autismem nemluví, nechce kontakt, reaguje intenzivně na zvuky
• dospělý s ADHD přeskakuje z tématu na téma, zapomíná, co měl udělat, ale v krizi je brilantní
• dospívající s dyslexií se u tabule zadrhne a červená, i když jinak rozumí látce do hloubky

Ale jindy je neurodivergence velmi nenápadná – a právě to může být zrádné:

• holčička s autismem je jen "tichá, hodná a trochu zvláštní"
• dospělý muž s ADHD je považovaný za nesoustředěného nebo líného
• dívka s dysgrafií si radši vymýšlí, že ji bolí ruka, než aby musela psát

Diagnóza vs. identita

Ne každý neurodivergentní člověk má oficiální diagnózu. A ne každý, kdo má diagnózu, se s ní ztotožňuje. Pro některé je označení ND (neurodivergentní) úlevou – konečně mají pro svůj svět slova. Pro jiné je to jen nálepka, která nepřináší řešení. A pak jsou i tací, kteří se poznají ve zkušenostech ND komunity, ale nikdy by žádné vyšetření neabsolvovali.

Zkrátka: neurodivergentní není diagnóza, ale způsob fungování. A co je důležité – pro vztahy, rodiny, školy i práci – je pochopit ten způsob a naučit se s ním počítat.

Vztahová poznámka na okraj

Ve vztazích se může stát, že jeden z partnerů je neurodivergentní – ale nikdo to neví. A tak si druhý partner může říkat: "Tohle přece není normální...", "Proč neodpovídá, když mluvím?", "Proč pořád odkládá úkoly?", "Proč je tak přecitlivělý?" nebo "Proč se chová tak bezcitně?"

A místo porozumění vzniká nedorozumění. Místo podpory frustrace. Místo "takhle to máš nastavené" přichází "proč to prostě neuděláš normálně".

Proto má smysl o těchto odlišnostech mluvit. Ne proto, abychom někoho omlouvali – ale abychom vytvořili prostor, kde se vůbec může objevit porozumění.